|
|
Veriť, milovať, pracovať. |
|
|
Prejav
prezidenta Václava Havla (na
spomienkovej slávnosti na Bradle 4. mája 1990)
Vážení přítomní,
vážení přátelé, sem na výšinu
Bradla vynesla spoluzakladatele našeho státu Milana Rastislava Štefánika
láska, úcta i vděk jeho národa. Stojím zde poprvé v životě
a zmocňuje se mně prazvláštní pocit. V tomto pocitu je
prvek dojetí i prvek naděje. Mohyla, kterou zde vybudoval architekt Dušan
Jurkovič k uctění památky světově proslulého
astronoma, filosofa a politika, vzrostla do té krajiny a stala se přirozenou
součástí země, ze které tento velký muž vzešel a pro kterou
po celý svůj život pracoval. Pracoval pro ni přesto, že větší
část svého krátkého, ale i intenzivního života strávil za jejími
hranicemi. Studoval v sousedních Čechách, žil a pracoval ve
Francii, v Polynésii, v Jižní Americe, působil jako voják ve
Francii, v Itálii a na
Sibiři, v zahraničí zakládal a nakonec vedl naši armádu.
Procestoval celý svět. Byl to kosmopolita, který byl pevně svázán
se svou zemí a který vždy byl hrdým Slovákem. Zájem Slovenska a jeho
lidu byl základní osou jeho konání, především politického. V době,
kdy se začínala v zahraničí formovat naše novodobá státnost
a kdy byl zahájen úctyhodný boj za ni, stanul po boku svého profesora z univerzitních
studií Tomáše Garriqua Masaryka jako jeho hlavní spolupracovník a
partner. Právem o něm tvrdíme, že je spoluzakladatelem společného
státu Čechů a Slováků. Pochopil ihned, jak důležité
je bránit Slovensko před nebezpečím politického panslavizmu ze
strany Ruska a zároveň ho vymanit z područí Uherska, spojeného
s hrozbou násilné asimilace. Jasnozřivě pochopil hrozbu
vyzařující z bolševické revoluce. Pochopil rovněž, že
je nutné, spojit příští osud slovenského národa s osudem
bratrského národa českého, podobně jako Masaryk. I ten totiž
viděl, že jedině tak může vzniknout a být uznán na naší
půdě silný stát, jakým by samostatné země bez Slovenska
nikdy nebyly. Štefánik přitom
vždycky prosazoval jako základ našeho státu ideu vzájemné rovnoprávnosti,
respektu a úcty. To pro nás budiž nejvýznamnějším a dnes obzvláště
aktuálním odkazem tohoto muže. Tento odkaz je pro nás dnes aktuálním
proto, že budujíce svobodnou a demokratickou společnost chceme hledat
a nalézat skutečně rovnoprávní vztah našich dvou národů
a jeho výraz v novém a skutečně demokratickém pojetí naší
federace. Skončila éra
čechoslovakismu, pseudosamostatnosti i federalizované totality, začíná
éra bratrské spolupráce dvou svéprávných národů. Díky Bohu
pominul už nenávratně čas, kdy bylo Štefánikovo jméno násilně
vymazáno z encyklopedií a učebnic dějepisu, stejně
jako jméno Masarykovo, ba možná ještě víc, dík jeho vlastenectví
a odmítavému vztahu ke komunismu. Splaťme naším dětem, studentům
i sobě samým velký dluh, který vytvořil režim slepě nenávidějící
vše a každého, kdo svými postoji a názory stál proti jeho lži. Připomínejme
si odkaz, myšlenky a cíle Milana Rastislava nejen ve dnech významných výročí,
ale neustále. Je to naše povinnost k sobě samým i k budoucím
generacím. Řekl jsem, že
mám dnes prazvláštní pocit. Snad je zřejmé, proč je v tomto
pocitu přítomen prvek naděje. Je to naděje v naši
budoucnost, která ctí pravdu i tradici, v budoucnost, kterou už
nikdy nezkalí temné síly historie. Myslím, že tato naděje by měla
vrůst do našich srdcí a myslí tak, jak vrostla mohyla na Bradle do této
krásné krajiny, aby se stala její nedílnou součástí. Milane Rastislave Štefániku,
děkujeme vám za vaše dílo!
|
